Co s uhlím?

Uveřejněno dne 2 května 2012 000 10:47

uhliPo odchodu do civilu – po vykonané, víc než dvouleté vojenské službě ochraňovat vlast, socialismus budující, se zbraní, jíž mi byl krumpáč a lopata – nastalo lákání stát se dobrovolníky, kýženými bohatýry současnosti, kutat černé zlato v hlubinách. JÁ JSEM HORNÍK, KDO JE VÍC? Takto se objevovalo jak na plakátech, velikánských transparentech, tak na krabičkách sirek Solo Sušice.

Časy definitivně odvanuté, větší část světa si dělá oprávněné starosti se získáváním potřebných zdrojů energie, jejích moderních alternativ, kdežto ono tradiční, kdysi tolik velebené uhlí je z hlediska mediální pozornosti pomíjeno, důkladně devalvováno. Takové to je, aspoň se zdá být, Petře Bezruči, Maryčko Magdonova.

„Naše civilizace stojí a padá“ – ve smyslu, že založena je – „na uhlí.“ Tak již před víc než sedmdesáti lety tvrdil George Orwell, jehož jsme tehdy nesměli a věru ani nemohli číst. Nyní v Americe se málo a beztoho nepozorně dočítám, že v rámci globalizačního úsilí dovážíme uhlí z Polska a totéž vyvážíme do Jižní Afriky a že možná je to naopak.

Nynější situace zde v Americe: uhlí dřív pohánělo železnice, mocné námořní lodě, vytápělo zdejší domácnosti a veškerý byznys. „King Coal“ – zlatý jeho věk. Dodnes, podle tvrzení Edwarda Yankoviche. odborového předáka United Mine Workers, uhlí je zdrojem víc než poloviny vší energie v průmyslově, jakož i politicky významném státu Pennsylvánie. A v sousedním státu Ohio je ta závislost ještě podstatnější (80%).

V tomto volebním roce 2012, kdy bez vítězství ve dvou jmenovaných státech by se nynější nájemník Bílého domu musel vystěhovat, ve své kampani se zmínkám o důležitosti uhlí vyhýbá. Mnozí komentátoři jako například vlivný Lawrence Kudlow (The Washinton Times, 26.3.2012) pokládají Obamu za „zajatce“ ekologů, militantních ochránců přírody. Není však jediný a zdaleka nikoli první. Stačí si připomenout takto ještě zarputileji se angažujícího někdejšího viceprezidenta Al Gora.

Dva plusy tohoto černého zlata – jednak jeho množství k dispozici, zásoby nevyčerpatelné, a jednak jeho vesměs stabilní, nikterak horentní cena – přebíjí jedno minus, a sice air pollution, znečisťování, ubližování ovzduší, též vodě a půdě. Technologie snížit, i když ne zcela eliminovat negativní dopad, sice již na papíře existuje, ale jeho uplatnění v praxi je – aspoň prozatím – příliš nákladné

V roce 2015 vejdou v platnost přísné federální předpisy o zdolávání problému CCS (Carbon Capture and Storage), s limitem (1000 liber neboli 454 kg carbon dioxide) na jeden megawat elektřiny v hodině. Prozatím takový požadavek není a pro příštích deset let nebude commercially viable („životaschopný“). Aniž by se čekalo na takový ortel, již došlo k likvidaci 100 uhelných elektráren a o investicích do výstavby něčeho takového se z dobrých důvodů neuvažuje.

– – –

Na rozdíl od Evropy a Severní Ameriky Orwellovo přesvědčení o primárním zdroji energie zůstává v platnosti na asijském kontinentě se zdaleka největším počtem obyvatel. Jsou spotřebiteli téměř poloviny všeho uhlí světa a místo aby jejich podíl klesal, za posledních dvacet let nadále vzrůstá, s kýženou změnou v nedohlednu.

Značně si tak počíná Indie se svou již víc než miliardou lidí a téměř již ohrožuje primát Číny: tam je uhlí z 80 procent zdrojem energie, spotřebuje ho 3 miliardy tun (třikrát víc než USA), s předpovědí spotřeby 4,4 miliardy tun v roce 2030. V loňském roce 2011 předčilo Japonsko jako největšího dovozce uhlí. Přibývá znečištění ovzduší. The Economist (25.2.2012:52) předvídá vzrůst z 6,8 miliard tun carbon dioxide equivalent v roce 2005, na 15 miliard. Ubližovat ozonu, hanebný skleníkový efekt.

Souhrnná, nepříliš povzbudivá diagnoza: V Asii, od Bangladeše po Filipíny, drive for more coal-fired power seems instoppable, nedá se to zastavit, bez ohledu na přísné předpisy, jež Washington v oblasti své jurisdikce vydává.

Čína si ale současně čile počíná v pátrání po alternativách. Již je největším spotřebitelem hydroelektrického zdroje, pokračuje s výstavbou přehrad, z nichž ta nejznámější (Three Gorges Dam) si již vyžádala mohutný přesun desetitisíců obyvatelstva z původních, k zaplavení odsouzených končin.

Hodně pozornosti se věnuje solar energy, využít slunce a ještě víc využít atomu.

– – –

Jako septimáni pitomečkové na gymnáziu jsme v poválečné Plzni pochodovali a skandovali: „My trváme na tom, aby za nás makal atom.“

Již v roce 1908 chemik Frederick Soddy o magické síle čehosi ještě pramálo známého se takto poeticky vyslovil: „Přetvoří pouště, rozmrzne polární končiny, z celého světa udělá ráj, plný úsměvů.“ (citováno v The Economist, Special Issue, Nuclear Energy, 17.3.2012).

Místo růžových předpovědí došlo ale na Hirošimu, s pozdějším nebezpečím ochoty destruktivních vládců, od Mao Ce-tunga, ochotného pro věc komunistické nirvány pohřbít třetinu lidstva (Chruščov ale nevyhověl a vyžadovanou bombu neposkytl), až po nynější fanatiky, všelijaké ajatoláhy, totéž učinit k potěše Alláha.

Naštěstí se úspěšně rozvinulo mírové využití jaderné energie. Pokud jako outsider laik mohu posoudit, nejlíp si počíná Francie, s početnou výstavbou nukleárních reaktorů v dosud bezpečném provozu.

Žádný prozatím Černobyl ani nedávná Fukušima.

Snad jen s výjimkou Číny nikde jinde ve světě – ani tam, kde nehrozí zemětřesení či tsunami – není příliš nadšení pouštět se do takových investic. Vysvětlením jsou výlohy – příliš vysoká cena výstavby reaktorů. Aby výsledný produkt mohl být competetive – konkurence schopný, musel by být lacinější. Potřebnou inovací se toho zajisté dosáhne, ale úsilí si vyžádá svůj nezřídka příliš dlouhý čas. Skeptici upozorňují na analogii – že velryby potřebují víc času k rozvoji, svým přeměnám, než miniaturní, po ovoci hopsající mušky.

– – –

Od uhlí k slunci, větru, vlnám. V USA se rozvoji solar energy prozatím nedaří. Obamovou prosazené, federálními zdroji – víc než půlmiliardou dolarů – garantované financování novátorské společnosti Solyndra skončilo v bankrotu, totálním kolapsu. Rovněž nyní v těchto dnech společnost Solar Trust of America LLC vyhlásila bankrot.

Radikální údajní ochránci přírody za jakoukoliv cenu prosazují svůj rostoucí vliv v administrativě nynějšího prezidenta. Před čtyřmi roky, čili v době jeho předchůdce, State Department vydal souhlas k výstavbě ropovodu z kanadské provincie Alberta přes území USA – tzv. Keystone XL pipeline – až do do rafinerií v Texasu. Projekt by byl zdrojem desítky tisíc pracovních příležitostí, jistěže vítaných v nynějších podmínkách přílišné nezaměstnanosti. Takové ropovody, v celkové délce 200 000 mil, v Severní Americe existují už půl století. Jenže tentokrát, v roce 2010, Obamovo ministerstvo Environmental Protection Agency (EPA) předchozí permit zrušilo, též s odůvodněním, že potrubí by bylo k neprospěchu stěhovavého ptactva (migratory birds). Tímtéž ochráncům přírody ale současně nevadila skutečnost, že podle odhadu U.S.Fish and Wildlife Service, 33 000 takového ptactva každý rok zahyne v rotorech vzdušných, energii produkujících turbin.

Na rozdíl od většiny jiných končin světa, USA má vlastních zásob ropy požehnaně: 1,4 milliard (trillion) barelů ropy, nynější technologií získatelné, pro přístích 200 let (zdroj: Institute for Energy Research). Pokud by to ekologicky choulostivá nynější vládnoucí administrativa, naštěstí s nikoli neomezeným trváním, dovolila. Heritage Foundation tvrdí, že zásob je tolik, aby postačily dodat dostatek paliva do všech vozidel v zemi po dobu příštích 430 roků.

Ještě optimističtější jsou novinky týkající se zemního plynu. Domácí dodávky se rozrostly dramaticky a jeho cena poklesla. Zásluhou tohoto poklesu a též rostoucí přísnosti předpisů o ochraně životního prostředí, příslušné utilities („podniky poskytující veřejné služby“) dávají ovšem přednost plynu před uhlím.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist